|
Jak jsme
měli naše druhé setříky
Včera završila naše zrzavá
klubíčka první týden svého života. A byl to týden opravdu
mimořádně náročný, ve kterém se stejně jako v životě
lidském, střídaly okamžiky krásné s okamžiky méně příjemnými
a bohužel i s velkou bolestí. Na konci tohoto prvního týdne
je však nádherná smečka krásných setříků, kteří se mají čile
k světu a já jsem se rozhodl, že znovu usednu a začnu psát
náš setří příběh číslo dvě. Nikdy bych nevěřil, že se k tomu
odhodlám, tentokrát mě k tomu nikdo „nenutí“, tentokrát to
dělám pro sebe, abych se po čase mohl vrátit k tomu, co
jsme s těmi nádhernými klubíčky prožili. Přimělo mě k tomu
přečtení našeho prvního příběhu, ke kterému jsem se po
dlouhé době vrátil, protože jsem si chtěl před narozením
našich „B“éčáků oživit, co je kdy a jak potřeba připravit a
udělat a zjistil jsem, že jsem mnoho z těch krásných
okamžiků zapomněl a že jsem velmi rád, že jsem se k nim mohl
takto vrátit.
Po dlouhém čekání, kdy si Aischa
opravdu dávala na čas a štěňata několik dní přenášela, vše
začalo v úterý brzy ráno. Aischa po několika dnech velkého
neklidu, nežrání, nespaní konečně začala rodit. Plodová voda
jí odešla v půl sedmé ráno a první štěně (holčička 300 g) se
hladce probralo na svět v 10.30 hod. a zdálo se, že vše bude
snadné. Ale bohužel tomu tak nebylo. Porod druhého štěněte,
opět holčičky, začal asi po čtyřiceti minutách. Přestože
Aischa se snažila usilovně štěně vytlačit, nedařilo se jí
to. Zkoušela to zas a znovu, ale bohužel výsledek byl pořád
stejný. Bylo tedy nutné Aischince pomoci a štěndo s její
pomocí opatrně vytáhnout. Byly to hrozné okamžiky, neboť to
byla situace, která mohla velmi lehce sklouznout do hry o
holý život Aischi a všech jejích dalších potomků. Holčička
šla správně, hlavičkou napřed, ale zůstala zaklíněna
v porodních cestách už bez plodových obalů s tím, že z hrdla
porodních cest jí vykukovala pouze špička čumáčku. Naštěstí
pro nás, s mámou stále pevně propojena pupeční šňůrou, která
ji zprostředkovávala vše potřebné. Po „boji“, který se zdál
být nekonečným a byl pro Aischu velmi bolestivým, se
podařilo holčičku úspěšně vysvobodit. Ihned se nadechla,
začala spontánně dýchat a okamžitě hledat cecík. Pohledem
na setří holčičku jsme hned pochopili, proč tahle bolestivá
komplikace nastala. Naše druhá holčička vážila přes 500 g a
bylo tedy jasné, že porod takového obříka se nemohl obejít
bez komplikací.
Postupně přišlo na svět dalších
pět holčiček s váhou od 260g do 400 g, pak se nám narodil
pejsek. Byly tři hodiny odpoledne, vypadalo to, že Aischa
už nemá dlouhou dobu žádné stahy, bříško se zdálo býti
vyprázdněným, domnívali jsme se tedy, že vysilující porod
skončil. Zdálo se nám, že i počet stěňat 7+1 pro naši
poněkud subtilnější Aischu, je více než heroický výkonem.
Dokonce jsme už hlásili našim kamarádům, kteří nás celou
dobu podporovali a drželi nám palce, že to má Aischa za
sebou a že konečné skóre je 7:1, neuvěřitelně krásný
babinec.
Zhruba za hodinu ale začala Aischa
tlačit znovu a přichází na svět další holčička, v tomto
okamžiku se Aischa v počtu dětí „vyrovnala“ svojí mámě
Andy, ale pořád to neměl být ještě konec. Přichází na svět
kluk s číslem dvě, krásný mohutný, mahagonový setřík. Jsme
šťastní a přesvědčení, že to už má chudák naše Aischinka
opravdu za sebou. Po několikáté měníme povlečení porodní
bedýnky a kontrolujeme naše právě narozené psí děti. Vidím
pejska, který nemá ošetřený pupík. Vůbec nepochybuji o tom,
že jsme jej špatně převázali a volám o pomoc štěndo podržet
a pupeční šňůru pečlivě podvázat. V tu chvíli slyším, že ale
máme štěňat jedenáct a ne deset, kterým jsme už pupíky
ovázali. Nevěřím a přepočítávám. Skutečně. Naše báječná
Aischa nejen že porodila třetího, právě ošetřeného kluka
naprosto sama, bez toho, aby si toho někdo všiml, bez
jakékoliv cizí pomoci, ale navíc jej sama kompletně očistila
a opečovala. Jsme stále v šoku. Je prostě úžasná. Najednou
vidíme, že Aischa už zase tlačí. Je to opravdu neuvěřitelné,
ale přichází na svět další holčička, malý zázrak s pořadovým
číslem 12.
Aischa přivedla na svět dvanáct
krásných zrzavých klubíček, jedno krásnější než druhé.
Nejmenší holčička vážící 260 g a největší, také holčička,
vážící přes 500 g, a všichni se mají opravdu čile k světu.
Je to krásný zážitek tuhle smečku sledovat, ale je spousta
věcí, které je nyní potřeba udělat. A tak začíná obvyklý
proces praní všeho při porodu znečištěného, úklidu, příprav
potřebného …… Zavádíme již od „A“čáků osvědčený režim, že u
mléčné pípy je vždy jen polovina setřích dětí a druhá
polovina je k odpočinku uložena do dekami vystlaného koše.
Aischa oddaně nabízí své mléčné pípy malým hladovým
pijavicím. Vůbec se od nich nevzdaluje a i přesvědčit ji se
dojít vyvenčit není vůbec jednoduché. Vše vypadá naprosto
idylicky, prožíváme nádherné pocity, jako asi každý
opravdový pejskař nad svým právě narozeným vrhem.
Druhý den, ve středu, nastávají
bohužel první komplikace. Aischa začíná dopoledne trochu
krvácet. Zůstáváme býti klidní, je obvyklé, že se fena po
porodu začíná „čistit“, děloha se začíná stahovat. Odpoledne
však krvácení zesiluje a začínáme být nervózní. V noci se
nepříznívý vývoj stupňuje, dáváme každému z dětí Aischi
pořádně cucnout a dělíme se na hlídače setřích dětí a já
nakládám Aischu a vyrážíme na pohotovost veterinární
kliniky. Absolvované sono bříška Aischi nám dává dvě
pozitivní zprávy: první - v břiše nezůstalo nic, co by tam
nemělo zůstat, co by mohlo způsobit komplikace a druhá -
nebyly odhaleny ani žádné jiné patologické nálezy.
Výsledek je, že krvácení je důsledkem těžkého, mnohačetného
porodu a bude nějakou dobu trvat. Aischa dostává injekci
tlumící krvácení a vracíme se domů. Je těžko popsatelné, jak
obtížné bylo dostat Aischu od jejich dětí do auta, udržet ji
na veterinární klinice, prostě být mimo dosah jejich dětí.
Její mateřský pud je obrovský. Konečně dorážíme domů,
tryskem běží ke svým dětem a všechny je tře svým jazykem a
prokazuje svoji neutuchající, obrovskou lásku ke svým
potomkům.
Krvácení se sice nestupňuje, ale
bohužel není ani na viditelném ústupu. Aischa průběžně, bez
chvilky oddechu, krmí svoji nádhernou mahagonovou smečku a
je na ní vidět, že je porodem, krvácením a permanentním
otevřením mléčného baru hodně vyčerpána. Jsme stále s ní a
s jejími dětmi, jedinými okamžiky, kdy se „služba“ vzdaluje,
jsou chvíle, přípravy jídla pro Aischu, kterou krmíme každé
čtyři hodiny. Bohužel jeden z těchto okamžiků se stává velmi
bolestným. Aischa se pravděpodobně otáčí na druhý bok, aby
nabídla svoje nově doplněné mléčné pípy, unaveně si lehá a
lehá si tak nešťastně, že naše nejmenší setří holčička
zůstává zaklíněná pod ní. Než jsme zjistili, kolik uhodilo,
bylo pozdě. Přes všechnu naši snahu o její vzkříšení, to
bylo marné. Naše malá prťavka od nás odešla do psího nebe.
Byla sice menší než její bratříčci a sestřičky, ale o to
větší bojovnice a byla opravdu krásná. Rozum říká, mělo to
tak být, příroda je velký regulátor, ale vyrovnat se s tím
je opravdu těžké. Co však vím jistě je, že její velmi krátký
život s námi v nás zanechal nesmazatelnou stopu, že na ni
nikdy nezapomeneme. Ona je tou, která z našeho druhého vrhu
zůstane doma, NAVŽDY.
Je pátek, náš denní koloběh se
začíná automatizovat. Vše už zvládáme lépe. Bohužel krvácení
stále není na ústupu. Pro jistotu vyrážíme večer pro pani
veterinářku a přivážíme si ji domů, tentokráte nepotřebujeme
k vyšetření žádné přístroje a chceme omezit nebezpečí,
„přinesení“ si něčeho nedobrého z venku domů. Pani doktorka
Aischu pečlivě prohlíží a po prohlídce nám sděluje, že druh
krvácení se už mění, že bude již brzy ustupovat. Zároveň
říká že je i jinak v pořádku a že na to, co všechno má ze
sebou, je opravdu ve velmi dobré kondici. Jsme tomu
samozřejmě rádi, ale pohled na ni, pohublou a unavenou, naši
radost poněkud tlumí.
Víkend probíhá ve větším klidu než
předchozí dny, na vše je více času a i my jsme již opět
zaběhnutější. Krvácení Aischu stále trápí, ale již znatelně
pomalu ustupuje a z dřívější čiré krve se nyní objevuje
krev tmavá, sražená tak, jak nám bylo avizováno.
Je pondělí ráno a při kontrole
našich setřích dětí zjišťujeme, že jedno z nich má otok na
ještě stále zalepeném očíčku. Je to možná banalita, ale
nenecháváme nic náhodě a řešíme hned s pani veterinářkou. Ta
nás uklidňuje a sděluje, že je to poměrně častý problém, že
v průběhu porodu do očíčka pronikne nějaká nečistota, že
očičko sice vypadá, že je zcela zalepené, ale ve
skutečnosti jsou tam drobné otvory, které takovouto
nepravost mohou umožnit. Dostáváme mastičku, jejíž účinek je
téměř okamžitý. Po první aplikaci se otok zmenšuje na
polovinu a po dalších dvou mizí zcela. Neradujeme se však
dlouho. Nastává další zrada, jejímž původcem jsme ale
tentokráte my sami. Do stravy dáváme Aische dvakrát denně
mléčné výrobky, tvaroh rozmíchaný s mlékem nebo piškoty
s mlékem nebo jogurt s cílem dodat jí dostatek potřebných
látek abychom předešly možnému odvápnění. Námi podávaná
dávka byla však asi příliš velká a Aischa z ní dostala
průjem, jehož stopy se kromě místnosti, ve které odpočívaly
setří děti, byly všude, na podlaze, na kobercích, na zdech.
Úklid nebyl sice příjemný, ale obavy v nás spíše vyvolávalo,
aby Aischa nepřestala jíst, aby neztratila mléko, aby…….
Naše obavy se naštěstí nenaplnily a pečlivější volbou
jídelníčku se nám podařilo tento problém rychle zapudit a
v úterý odpoledne už bylo zcela dobře.
Je úterý večer, jsme na konci
prvního týdne života našich setříků. Byl to náročný, ale
zároveň úžasný týden. Na jeho konci je jedenáct nádherných
setříků, kteří jsou rozpustilí a mají se čile k světu, pyšná
máma Aischa, která poskytuje svým dětem totální a
neutuchající péči, zmatená babička Andy, která se před
pištícími draky raději uchyluje do bezpečné vzdálenosti a
potom my, lidská smečka, která je na tu svoji setří smečku
náležitě pyšná. Středem toho všeho je však naše Aischa,
úžasná setří máma, která přes všechny bolesti, problémy a
ztráty s tak neuvěřitelnou péčí a láskou pečuje o celou tu
smečku pididraků.
Děkujeme všem našim kamarádům za
držení palců, za podporu, za všechny telefony, vzkazy na
našem webu, za sms-ky a omlouváme se, že jsme nemohli
odpovědět každému tak, jak bychom chtěli a jak by si každý
zasloužil.
|
|